CZ - Audio Guide

1. Varkochova brána

V důsledku expanze Osmanské říše byly na egerském hradě ve 40. letech 16. století na pokyn Pétera Perényiho zahájeny rozsáhlé opevňovací práce. V rámci nich bylo na jižních hradbách, zhruba 60 metrů západně od Hippolitovy brány, z obranného hlediska již zastaralé, započato se stavbou lépe vyhovující bašty s bránou, opatřené vlčí jámou a padacím mostem, která byla nazývána rovněž „velkou branou vnitřního hradu“. Středověká Hippolitova brána byla zazděna a pro obranné účely za ní byl navršen vysoký násep, převyšující o několik metrů úroveň terénu, jenž sloužil jako stanoviště dělostřelectva.

Nová brána s pětiúhelníkovým půdorysem nese dodnes jméno někdejšího hradního hejtmana Tamáse Varkoche, který se o její stavbu zasadil. Ramena padacího mostu překlenovaly čtyři metry hluboké příkopy nacházející se jak před branou, tak za ní. Pokaždé, když byl most pomocí řetězů zvednut, jeho vnější část, klenoucí se nad vlčí jámou, uzavřela bránu, zatímco jeho vnitřní část se ponořila do vnitřního příkopu. Tím byl přístup k hlavní bráně hradu znemožněn a bylo zamezeno jejímu ohrožení. Nebezpečnost hluboké vlčí jámy před branou ještě zvyšovaly špičaté kůly rozmístěné na jejím dně, které proklály každého, kdo do jámy spadl.

Na západní straně se nachází malý východ pro pěší se schodištěm směřujícím k městu. Nad ním lze vidět průchod do horního patra bašty. Na vrchu brány se kdysi vypínala zastřešená věž s hodinami a zvonem, o které se zmiňuje i slavný turecký světoběžník ze 17. Století, Evlija Čelebi.

Období turecké nadvlády překonala bašta bez jakékoliv újmy. K její demolici došlo až v roce 1806, po zřícení jihozápadních hradeb.

2. Západní hradby

Z mnoha míst v Egeru se návštěvníkům nabízí impozantní podívaná na západní stranu hradu. Západní hradby postavené na strmé skalní stěně vypínající se nad městem se táhnou v délce 95 metrů v přímé linii mezi Dobóovou baštou a Hladomornou.

Na vnitřní straně pěší stezky si lze povšimnout struktury středověkých hradeb i jejich původní tloušťky. Zeď ze 14. století silná všehovšudy 1,7 metru byla na několika místech zpevněna vnějšími opěrnými pilíři.

Díky hradbám dosahujícím výšky 12–15 metrů byl přístup k hradu značně ztížen a až do konce středověku na něj z této strany v podstatě nešlo zaútočit. To vše se však radikálně změnilo s nástupem palných zbraní. Vysoké, ale slabé zdi již neposkytovaly dostatečnou obranu proti dělům, a proto byli stavitelé nuceni hradby zesílit.

Po obléhání hradu v roce 1552 informují dobové prameny o vážném poničení hradeb: „Po dělových koulích zejí ve zdech trhliny tak široké, že nebudou-li hbitě opraveny, budou se zakrátko hradby v troskách nacházeti.“ V druhé polovině 16. století proto byly ve vážně poškozených úsecích postaveny mírně svažité vnější plášťové hradby o průměrné šířce 4 metry.

3. Hladomorna (Tömlöc-bástya)

V místě styku severní a západní hradební zdi byla v letech 1542–48 postavena bašta zvaná Hladomorna. Své jméno získala podle hradního vězení, které se zde nacházelo až do konce 16. století. Její základ tvoří původně středověká věž se čtvercovým půdorysem, jejíž zbytky lze dodnes vidět ve východní části nádvoří bašty, těsně před koncem biskupského paláce. Cílem přestavby, provedené v polovině 16. století, bylo umožnit držení koridoru za palácem pod křížovou palbou vedenou ze střílen umístěných na východní straně bašty a z protější Sándorovy bašty.

V době prvního tureckého obléhání v roce 1552 byla bašta vystavena těžkým útokům dělostřelectva. Útočníci pomocí svých děl několik týdnů bourali hradby a podnikli celou řadu útoků proti obráncům bašty. Ze záznamů kronikáře Tinódiho je známo, že při zuřivých bojích utrpěl několikrát zranění i sám hradní hejtman István Dobó a že na tomto místě zhasl také život jeho pážete.

Právě zde si místní ženy vydobyly úctu svých současníků i příštích generací. Podle dobového německého kronikáře Ortelia „přispěchaly na hradby vyzbrojeny kamením, vodou horoucí i smolou. Nepříteli značné škody působily a ni po způsobu lidí, nýbrž rozlícených lvů si počínaly. V řadách jejich, po boku muže svého na baště se bijícího, byla též jedna paní s dcerou svou. Když muž její, kulí z pušky střelen mrtev k zemi padl, v mžiku se jeho meče i štítu chopila a brzy hned tři Turky skolila.“

4. Palácové nádvoří

Nádvoří hradu je dnes ze tří stran lemováno budovami kasáren, postavenými v 70. letech 19. století. V 16. století by se nám zde naskýtala zcela jiná podívaná. Východní stranu nádvoří uzavíralo monumentální průčelí biskupského dómu. Po stranách chrámového portálu stály dvě obrovské, téměř 40 metrů vysoké věže. Před ním zaujímal místo dvouposchoďový provizorský palác, jenž kdysi sloužil také jako sídlo hradních hejtmanů (včetně Istvána Dobóa). Na severní straně stál dodnes dochovaný gotický biskupský palác, zatímco na západě, na místě dnešní budovy Obrazárny, řada kanovnických domů.

Palácové nádvoří neboli vnitřní hradní tržiště bylo centrem života celé pevnosti. Během obléhání Egeru v roce 1552 bylo dějištěm celé řady důležitých událostí, které ve svém románu Egerské hvězdy zachytil i Géza Gárdonyi. Pravidelně se tu například dražila turecká válečná kořist a také zde čekala oprátka na zrádného vojevodu Hegedűse. Před obléháním vojáci na nádvoří skládali přísahu, v níž slibovali bránit hrad a která podle zmíněného románu zněla takto:

„Přísahám při jediném živém Bohu, že svou krev a život zasvěcuji vlasti a králi a obraně egerského hradu. Nezastraší mě ani síla, ani lest. Nezlákají mě ani peníze, ani sliby. O vzdání hradu slova nepromluvím, ani nevyslechnu. Sám se co živ budu ani uvnitř, ani vně hradu nevzdám. Při obraně hradu od začátku do konce se podřídím rozkazům svého představeného. K tomu mi dopomáhej Bůh!“

5. Sakristie

Ve slavné scéně z románu Egerské hvězdy se Eva ve strachu o své unesené dítě pokusí donést do obleženého hradu Jumurdžákův prsten. Tímto tureckým talismanem chce vykoupit svého synka Jeníčka ze zajetí jednookého derviše.

Obklíčením dobyvatelů se jí podaří proklouznout se studentem Mikulášem v přestrojení, aby pak oba starou podzemní chodbou pronikli až do hradu. Znenadání však mají v zádech janičáře. Eva a obránci hradu se zachrání pouze díky hrdinské oběti studenta Mikuláše, jenž svou pochodní zapálí v sakristii uschovaný střelný prach. Exploze připraví turecké vojáky o život a uzavře podzemní chodbu před nepřítelem.

O výbuchu střelného prachu uskladněného v sakristii, jenž vyhodil do povětří biskupský dóm a vyvolal po celém hradě paniku, která málem způsobila katastrofu, podrobně pojednává rovněž kronikář Tinódi. Romanopisecká fantazie Gézy Gárdonyiho zde tudíž spojuje historickou skutečnost s dějovou linií vyfabulovanou autorem.

Dne 4. října se střelný prach nahromaděný uvnitř chrámu skutečně vznítil a explodoval. Možná šlo o nešťastnou náhodu, možná jej zapálila turecká střela. Výbuch děsivé síly otřásl celým hradem a za hrozného rámusu rozmetal sakristii, chrámovou klenbu i převážnou část postranních zdí.

Následné paniky a chaosu se Turci pokusili využít ve svůj prospěch. Vezír Ahmed zavelel k dalšímu útoku na hrad. Kapitán Dobó a velitel hradní posádky Mekcsey dali okamžitě bubnovat a troubit na poplach a sami se jali vojáky povzbuzovat, aby útoku odolali.

Hradní posádka nakonec útok odrazila, ovšem rozbořený chrám už nikdy nebyl obnoven.

6. Jižní hradby

Projdeme-li si tento 55 metrů dlouhý úsek hradního opevnění, můžeme si utvořit představu o původní podobě hradeb. Hradby se zde dochovaly téměř ve své původní výšce. Současnou čtyřmetrovou tloušťku získaly zdi o původní šířce 1,4 metru díky dostavbě vnějších plášťových hradeb po roce 1542.

Na vnitřní straně hradeb vybíhajících od Varkochovy brány se ve výšce téměř 10 metrů táhl zastřešený dřevěný ochoz nesený konzolami zasazenými do zdi, takzvané podsebití. V době obléhání hradu odtud obránci střílnami ostřelovali nepřítele. Dodnes můžeme ve zdi vidět řadu otvorů sloužících pro zapuštění dřevěných konzol.

7. Italský bastionový systém

Počátkem 16. století prošlo dělostřelectvo rozsáhlým vývojem. Vysoké a tenké hradby již nebyly schopny odolávat palným zbraním s čím dál větším dostřelem a mnohonásobnou silou.

V odpověď na tuto výzvu vyvinuli italští pevnostní stavitelé po nich pojmenovaný systém opevnění, jehož nejdůležitějším prvkem byla předsazená pětiúhlá dělostřelecká obranná bašta, bastion. Bastiony zajišťovaly dělům bezpečnou pozici a současně umožňovaly jejich plné nasazení. Bašty byly navzájem propojeny přímými úseky hradeb nazývanými kurtiny.

Tento obranný systém, jenž se od poloviny 16. století rozšířil po celé Evropě, zamezoval vzniku hluchých prostorů a umožňoval obráncům držet celé prostranství před hradbami minimálně ze dvou směrů pod křížovou palbou, čímž nepříteli účinně bránil přiblížit se k hradbám.

Mezi bašty italského typu na egerském hradě patří například Varkochova, Sándorova či Dobóova bašta. Vylepšeným typem bašt jsou takzvané ušnicové bastiony, v jejichž případě byla dělostřelecká stanoviště navíc chráněna předsunutými bočními výběžky zvanými orillony neboli uši. V Egeru stavěl tento typ bašt Ottavio Baldigara za účelem ochrany východních hradeb. Do dnešních dnů se dochovala již jen jihovýchodní bašta, zatímco ze severní bašty zbyly pouhé rozvaliny.

8. Východní hradby

Východní polovina někdejšího hradu, jež do dnešních dnů zcela zanikla a na jejím místě se nachází hustá zástavba, se vyznačovala nepříznivými terénními dispozicemi. Ze sousedního vrchu Almagyar mohl nepřítel snadno sledovat pohyb obranných vojsk. V době rozmachu palných zbraní s velkým dostřelem bylo čím dál tím složitější zajišťovat této části hradu ochranu.

Této nevýhodě měl hrad čelit rozdělením na dvě části pomocí vnitřní zdi a příkopu táhnoucího se od severu na jih. Stavební práce byly zahájeny ve 40. letech 16. století podle plánů italského stavitele Alessandra Vedaniho. Zeď odřízla část apsidy pozdně gotické katedrály. Tato část, vystupující z hradeb, byla zavezena hlínou a přeměněna ve vyvýšené dělostřelecké stanoviště v podobě bastionu.

Tak vznikla slavná bašta Svatyně, která sehrála významnou roli při obléhání hradu v roce 1552. Na svatého Michala, 29. září, podnikli Turci prudký útok, při kterém obsadili Starou bránu, jež sloužila jako vchod do vnějšího hradu. Janičáři na věži vztyčili své prapory a poté z jejího krytu ostřelovali obránce hradu, přičemž mnohé z nich zranili. Kapitán Dobó okamžitě poznal, že ztráta této bašty by se mohla stát osudnou pro celý hrad. Spěšně proto vylezl na Svatyni a namířil její děla na Starou bránu, kterou i s janičáry, kteří se v ní ukrývali, raději zničil.

V rámci přestavby pojící se se jménem Ottavia Baldigary, zahájené v 70. letech 16. století, došlo k napřímení úseku hradeb mezi baštami s orillony nacházejícími se na severní i jižní straně. Ve stejné době byl také zbourán východní konec bašty Svatyně, který z hradeb vyčníval, a tím bránil úplnému využití zde umístěných děl.

DALŠÍ VENKOVNÍ ZASTAVENÍ

9. Turecká zahrada

Po pravé straně dnešní hlavní hradní brány se tyčí předsunutá polygonální bašta se střílnami, zbudovaná na obranu hradní brány, takzvaný barbakán. Název Turecká zahrada, pod nímž je tato bašta známá po celém městě, odkazuje k jejím stavitelům. Jedná se totiž o jedinou obrannou stavbu na egerském hradě pocházející z období 91 let trvající turecké nadvlády.

Při obléhání hradu v roce 1596 se Turkům podařilo podkopat se pod hradby poblíž jihovýchodní bašty. Obránci však jejich počínání zaslechli, a tak se vojenský inženýr Christoforo Stella okamžitě pustil do kopání šachty v opačném směru za účelem odražení minového útoku. Umístěný střelný prach se jim sice podařilo najít, ovšem právě v tu chvíli nálož explodovala. Při výbuchu zahynuli kromě inženýra Stelly také tři velitelé a na padesát vojáků.

O něco později, pravděpodobně krátce po dobytí hradu v roce 1596, vybudovali Turci před poškozenou částí hradeb obrannou baštu, která současně chránila jižní bránu.

V bastionu známém po celém městě jen jako Turecká zahrada fungovala až do 60. let 20. století příjemná zahradní restaurace.

10. Gergelyova bašta

Po obléhání hradu v roce 1552 se hradní hejtman István Dobó dobrovolně vzdal své funkce. Jeho nástupcem se stal Gergely Bornemissza, jenž je další významnou postavou z řad obránců egerského hradu. S vynaložením značného úsilí se studovanému Gergelyovi podařilo dosáhnout opravy nejvážněji poškozených částí hradeb.

V rámci toho došlo také na rekonstrukci zničeného úseku jižních hradeb, který turecká děla téměř srovnala se zemí. Vědom si strategického významu hradního opevnění však nový hejtman hradby nejen zrekonstruoval, nýbrž také posílil o další baštu. Umožnil tím dělostřeleckou obranu širokého a hlubokého příkopu před východní zdí oddělující vnitřní hrad od vnějšího, stejně jako Varkochovy brány a k ní vedoucí cesty. Se stavbou bašty, kterou Bornemissza sám navrhl a která po něm byla již v době svého vzniku také pojmenována, se započalo v roce 1553.

Svůj význam ztratila během modernizace hradu v 70. letech 16. století, kdy byl postaven jihovýchodní ušnicový bastion. V té době byla Gergelyova bašta ze strany směřující k vnitřnímu hradu zakryta navážkou.

Funkci hradního kapitána však Gergely Bornemissza nezastával dlouho, neboť tohoto vynikajícího, vzdělaného vojáka bohužel potkal smutný osud. Turci se pomstili za ostudnou porážku, kterou utržili u egerského hradu. Na podzim roku 1554 vlákal hatvanský sandžakbej Veli Gergelye Bornemisszu do pasti a spolu s dalšími čtyřiceti vojáky jej zajal. Nejprve byl několik dní držen v Hatvanu a na Budíně, později byl vězněn ve známé cařihradské pevnosti Sedm věží. Po neúspěšných pokusech o jeho vykoupení byl v září roku 1555 oběšen.

11. Jižní koridor

Do bývalého vnitřního hradu neboli dodnes dochované části hradu se můžeme dostat z Tinódiho náměstí. Jižní hlavní vchod vznikl teprve v rámci rozsáhlé modernizace hradu ve druhé polovině 16. století. U příležitosti 400. výročí hrdinné obrany hradu v roce 1552 byl vedle obranné bašty zvané Turecká zahrada umístěn rozměrný bronzový reliéf zobrazující obléhání hradu, jehož autory jsou István Tar a Gyula Illés.

Podél jižních hradeb projdeme kolem terasy ležící mezi Gergelyovou baštou a Tureckou zahradou. Na této vyvýšenině byly v rámci archeologických vykopávek objeveny zbytky osady a cesty z dob dynastie Árpádovců. Jak dosvědčují zdejší nálezy, v domcích, které byly zpola zapuštěny do země, žil v období od 10. do poloviny 13. století služebný lid a řemeslníci uspokojující potřeby biskupského dvora, například hrnčíři, kováři či pekaři.

12. Hippolitova brána

V prostřední části jižních hradeb stojí Hippolitova brána, jež sloužila ve středověku jako jižní brána hradu. Nad samotnou bránou se tyčí věž o půdorysu téměř 8x8 metrů, jež měla podle dobových měření a vyobrazení původně čtyři patra, takže byla ještě o dvě podlaží vyšší než dnes.

Ve 40. letech 16. století, v době, kdy byl hradním hejtmanem Tamás Varkoch, byly na hradě zahájeny modernizační práce, v rámci nichž se začala zavážet také vnitřní strana jižních hradeb. Kvůli výstavbě vyvýšeného dělostřeleckého stanoviště, známého dnes jako Krásná bašta, se úroveň terénu zvedla o několik metrů. V důsledku toho se stala Jižní brána nepoužitelnou, takže byla zazděna. Místo ní byla zhruba o 60 metrů dále na západ postavena předsunutá Varkochova brána, kterou bylo možno lépe chránit a měla také funkci bašty. Věž dřívější brány však byla ještě po několik dalších století používána jako strážní stanoviště.

Své dnešní jméno – Hippolitova brána – dostala v roce 1959, kdy byl na vnější straně věže odkryt erb biskupa Hippolita Esteiho, který dal bránu postavit. Hippolit Estei, původem z Itálie, byl synovcem manželky krále Matyáše Korvína Beatrix a v letech 1497–1520 zastával hodnost egerského biskupa.

Erb, který drží ze dvou stran vznášející se andělé, je rozdělen na čtyři pole. V pravém horním a v levém dolním poli lze vidět bílou orlici s roztaženými křídly, jež je heraldickým zvířetem rodu d’Este, zatímco v protilehlých polích jsou umístěny tři zlaté lilie symbolizující patronát francouzského krále. Za erbovním štítem se nachází zlatý kříž s kardinálským kloboukem s širokou krempou, jenž hrdě hlásá, že jeho majitel byl nejen egerským biskupem, ale obdržel od papeže také kardinálskou hodnost. Erbovní freska má jak z uměleckého, tak církevně-historického hlediska neobyčejnou hodnotu v celomaďarském kontextu.

13. Zbrojnice

Před zahájením vykopávek v roce 1969 byly pozůstatky budovy, včetně zbytků zdí, kompletně skryty pod zemí. Do dnešní doby se dochovala pouze zasypaná spodní část domu, o vzhledu jeho horní části nevíme nic konkrétního.

Jelikož dochovaná část zbrojnice ležela pod úrovní terénu druhé poloviny 16. století, lze spolehlivě prohlásit, že se jedná o původně středověkou budovu. K tomu odkazuje rovněž skutečnost, že úroveň podlahy měla zhruba ve stejné výši jako středověká Hippolitova brána, která stojí pouhých několik metrů východně od této budovy. Sklep se z ní stal pravděpodobně až poté, co byl ve 40. letech 16. století vytvořen násep podél vnitřní strany jižních hradeb.

Po vytěžení zeminy nacházející se uvnitř „prostorné gotické stavby“ byl odkryt hromadný hrob, jenž byl vykopán do spálené vrstvy půdy plné popela. Výzkum kosterních pozůstatků konstatoval, že se jednalo o patnáct mladých, urostlých a zdravých mužů, nejspíše vojáků. Zbraněmi způsobená zranění potvrzují, že se stali oběťmi jakési bojové akce. Jedna z nalezených lebek vykazovala stopy celkem osmi sečných ran.

14. Hradní studny

V západním předpolí Krásné bašty se nachází takzvaná „Obří studna“, zmiňovaná v pramenech ze 16. století jako „Puteum magnum“ neboli Velká studna. Mohutná studna o průměru 3 metry byla objevena během archeologických vykopávek společně se zbytky čtyř pilířů, které nesly střešní konstrukci. K obnově studny včetně jejího zastřešení došlo v roce 1974. Její hloubka dosahuje téměř 50 metrů.

Na území hradu se dnes nacházejí ještě další dvě studny. Jednu najdeme ve spodní kasárenské místnosti, do které se vchází Tmavou bránou. Tato 30 metrů hluboká studna měla nepostradatelný význam, neboť z ní bylo možno naprosto bezpečně čerpat vodu i pod dělostřeleckou palbou v době obléhání.

Druhá studna se nachází na palácovém nádvoří. Poté, co začal hrad od roku 1870 sloužit opět jako kasárna, byla v roce 1896 vyhloubena další, 70 metrů hluboká studna, aby se předešlo kritickému nedostatku vody.

V časech slavného obléhání však ani jedna z těchto tří studen neexistovala. Z doby bojů o hrad v roce 1552 se dochovaly zprávy o jedné studni ve vnitřním hradu a o třech studnách nacházejících se na území vnějšího hradu, kde byli chováni koně a další zvířata. Ani jedna z nich se ovšem neshoduje s žádnou z nynějších tří studní.

Méně známým faktem je, že jediné původní hradní dělo, které mohli s naprostou jistotou používat i obránci hradu při obléhání v roce 1552, bylo vytaženo ze dna studny v podzemních kasematech.

15. Ruiny kasáren

Rozvaliny, jež lze vidět východně od správní budovy hradního muzea, figurují v záznamech o vojenských měřeních pocházejících z 18. století pod názvem kasárna, ovšem vojenské stavební plány ze 16. století potvrzují, že tato budova zde existovala již za časů Turků.

K jejímu odkrytí došlo v roce 1978 pod vedením Károlye Kozáka. Tehdy se podařilo identifikovat stavbu čítající nejméně 6 místností, vybavenou kamny, což nasvědčuje tomu, že se jednalo o budovu s obytnou funkcí, která měla původně dvě podlaží. Jak potvrzuje vojenské měření z roku 1775, půdorysné uspořádání budovy zůstalo po celou dobu beze změn. K demolici budovy se přistoupilo až počátkem 19. století.

Ze strategického hlediska měl egerský hrad naposledy význam v době protihabsburského povstání Františka II. Rákócziho. Poslední obléhání hradu skončilo 30. listopadu, na den svatého Ondřeje, roku 1710. Jako kasárna ovšem hrad sloužil vojenským účelům až do poloviny 20. století. Na podzim roku 1957 jej ministerstvo obrany předalo do správy městského národního výboru, aby se z hradu mohlo stát muzeum.

16. Křížová cesta

Arcibiskup János László Pyrker se brzy po svém příchodu do Egeru začal zasazovat o záchranu dochovaných hradních památek. Na rozvalinách vypínajících se nad městem hodlal založit nové poutní místo pro zdejší obyvatele. Jako nejpříhodnější pro tento účel se mu jevila Krásná bašta. Nejprve byly na vrcholu vztyčeny tři kříže a v roce 1828 byla bývalá místnost kasáren, ležící ve svahu, přeměněna v kapli. V Temné bráně byla umístěna náhrobní deska Istvána Dobóa z červeného mramoru.

Jednotlivá zastavení na křížové cestě byla dokončena za vydatného materiálního přispění církevních i světských představitelů města v létě roku 1831. Během několika následujících let se Kalvárie stala významným poutním místem pro město i jeho okolí. Až do konce 40. let 20. století se zde pravidelně konalo procesí směřující na Kalvárii od kostela řádu servitů.

Na vrchol Kalvárie se poutníci mohli dostat cestou se 7 zastaveními. V kapličkách byly umístěny , chronologicky řazené výjevy spojené s ukřižováním Ježíše Krista vytesané z tufu:

Kristus se modlí na hoře Olivetské
Zrada Jidášova
Ježíš je bičován
Ježíš je korunován trnovou korunou
Ježíš před Pilátem
Ježíš nese kříž
Ježíš je přibit na kříž
Jednotlivá zastavení byla původně roztroušena po celém území hradu. Šesté zastavení bylo koncem 20. let 20. století zbořeno kvůli archeologickým vykopávkám v okolí gotického dómu a nedlouho nato potkal stejný osud také čtvrté zastavení. Zbylých pět zastavení bylo strženo v průběhu intenzivních archeologických prací zahájených v roce 1958.

17. Špitálská sklepení

Z budovy stojící vedle Praporečního vrchu se do dnešních dnů dochovaly již jen základové zdi. O její funkci vypovídá už její pojmenování, jednalo se o hradní špitál neboli lazaret. Podle záznamů vojenských měření, prováděných v 18. století, sloužila budova k ošetřování raněných.

Není nám známo, kde na hradě byli léčeni ranění vojáci v dobách tureckého obléhání. Práce felčarů a lazebníků ovšem byla velmi potřebná i tenkrát, neboť jak říkávali obránci hradu, „virtus vulnere viret“, což bychom mohli přeložit asi jako: Rány jsou ozdobou hrdinství.

V pomezních hradech se mladí muži naučili, že není krásnější smrti než zemřít jako hrdina a že nejkrásnějším hřbitovem je bitevní pole. Zvesela se vydávali v ústrety i jisté smrti. Přestože král svým rekům přísně zakazoval souboje, často hledali příležitost, aby mohli s Turky poměřit své síly, dovednosti i odvahu.

Sklepení budovy, odkryté v 70. letech 20. století, bylo kompletně zrekonstruováno. V klenutých sklepích dnes funguje 3D kino, ve kterém mohou návštěvníci zhlédnout animované filmy. V krátkém filmu přibližujícím divákům egerský hrad v roce 1552 ožívá pevnost i město kolem ní v podobě z doby před pěti sty lety. Druhý krátký film pojednává o nejdůležitějších meznících v tisícileté historii Maďarů.

18. Kovářská věž

V prostřední části jihozápadních hradeb stojí původně středověká Kovářská věž. Věž s obdélníkovým půdorysem, která figuruje již v inventárních záznamech z roku 1508, byla archeology objevena teprve před pár desetiletími a v 80. letech minulého století došlo k její kompletní rekonstrukci. Narozdíl od své současné podoby však byla ve středověku nejspíše o jedno až dvě patra, tedy o několik metrů vyšší.

V předpolí věže u vnitřní strany hradeb byly objeveny zbytky stavby, která k věži náležela. Ve středověku tato budova zřejmě sloužila jako zázemí strážců věže, avšak v záznamech o vojenských měřeních z roku 1776 již je uvedena jako sklad střelného prachu.

Své jméno získala podle ulice, která vede pod hradem a v 16. století se nazývala Kovářská. Na věž je impozantní podívaná z Dobóova náměstí a představuje jeden z nejvýraznějších prvků hradního panoramatu. Z terasy vytvořené v jejím interiéru se naskýtá překrásný výhled na historické centrum města.

Na tomto místě rovněž stojí za to zmínit se o struktuře historického městského jádra. Ulice v centru si totiž po staletí dokonale uchovaly své původní uspořádání, i když v těchto úzkých, křivolakých uličkách jezdí místo kočárů a koní již dávno jen auta.

19. Praporeční vrch

Rychlá expanze palných zbraní, ke které došlo v období do začátku 16. století, představovala pro oblast válčení a vojenské strategie zásadní změny. Obléhání hradů obvykle začínalo dlouho trvajícím ostřelováním z děl, jehož účelem bylo rozbořit hradby, a uvolnit tak cestu útočící pěchotě.

Děla však hrála důležitou roli také při obraně hradu, a proto se mnohé středověké hrady začínaly modernizovat. Pro potřeby dělostřelectva byla budována vyvýšená palebná stanoviště a bastiony. Tenké středověké hradby byly zesilovány, aby dokázaly lépe odolávat kanonádě.

Z tohoto vyvýšeného dělostřeleckého stanoviště bylo možné v době obléhání držet pod palbou jihozápadní předpolí hradu. Před nepřátelskými střelami chránily zdejší dělostřelce gabiony neboli proutěné koše naplněné hlínou. Úkolem dělostřelců bylo zneškodňovat děla útočníků.

Své dnešní jméno získal dělostřelecký vrch podle státní vlajky, která zde vlaje. Málokdo ovšem ví, o jak starou tradici se jedná.

Během boje za svobodu v roce 1848 zdejší obyvatelé připevnili na smrkovou kulatinu obrovský prapor v národních barvách a vztyčili jej na hradě. Poté, co bylo město Eger v roce 1849 obsazeno rakouskými jednotkami, jejich velitel na hrad okamžitě poslal dva jezdce, aby stožár s praporem porazili. Jelikož však neměli sekyru, zašli do nejbližšího stavení a donutili hospodáře, aby se s nimi se sekyrou v ruce vydal na hrad. Dobrotivý stařík se podvolil jejich rozkazu a s pláčem se pustil do práce. Každý zásek sekyrou pro něj byl jako rána do srdce.

Maďarská státní vlajka se na Praporeční vrch nakonec opět vrátila v roce 1987 u příležitosti 300. výročí osvobození města Egeru od turecké nadvlády.

20. Zřícení hradeb

Na jihozápadní straně pod Praporečním vrchem si lze povšimnout místa, na němž došlo k masivnímu sesuvu hradeb. Téměř 100 metrů dlouhý úsek opevnění mezi Varkochovou bránou a Kovářskou věží se zbortil před více než dvěma sty lety.

V důsledku sesuvu došlo k odhalení struktury hradeb složených z několika vrstev. Na zbytcích zdiva poblíž Varkochovy brány můžeme velmi dobře vidět, jak byly hradby v průběhu staletí rozšiřovány o další vrstvy vnějšího plášťového zdiva za účelem zvýšení jejich odolnosti proti útokům dělostřelectva.

Zkázu hradeb, které přečkaly několik obléhání, nakonec způsobili sami obyvatelé města. V 18. století totiž obyvatelé domů v podhradí vyhloubili pod samotným hradem velké množství sklepů. Majitel hradu sice po kontrole v roce 1788 ražení dalších sklepů zakázal, avšak katastrofě již nezabránil. Sklepy vyhloubené na úpatí hradeb narušily základy zdí, které už beztak těžko snášely obrovskou zátěž v podobě zeminy, jež tvořila výplň dělostřeleckého vršku nad hradbami.

V zimě roku 1801 se hradby v délce 100 metrů zřítily na domy nacházející se pod nimi, přičemž tři z nich zcela zdemolovaly a způsobily smrt několika lidí. Přeživší obyvatelé okolních domů ve strachu žádali městskou radu, aby zajistila jejich vystěhování – a nikoliv bezdůvodně, roku 1803 totiž došlo k dalším sesuvům.

21. Dobóova bašta

V letech 1549–1552, v době, kdy byl hradním hejtmanem István Dobó, byla pod vedením italských a německých stavitelů postavena v místě styku jihozápadních a západních hradeb Dobóova bašta. Bezmála 20 metrů vysoká bašta italského typu na půdorysu pětiúhelníku zajišťovala spolu s Hliněnou baštou a Hladomornou ochranu západních hradeb. Pod svým současným jménem byla zmiňována již v dobách hejtmana Dobóa.

Klenby sálů, v nichž byla umístěna děla, se propadly pravděpodobně již v 17. století. Ke kritickému narušení statiky věže došlo v důsledku stavební činnosti a hloubení sklepů na jejím úpatí v průběhu 18. století. V roce 1976 se ve zdech bašty objevily obrovské praskliny a následně došlo za velkého hluku k jejímu sesuvu. Zbylé části byly z bezpečnostních důvodů zbourány.

V průběhu rekonstrukce v 80. letech minulého století byly odhaleny zbytky středověké věže s kruhovým půdorysem, jež byla do bašty začleněna během přestaveb v 16. století. V rámci rekonstrukce byla znovu postavena také tato okrouhlá věž, skrze kterou se dnes můžeme dostat do interiéru bašty. V horním podlaží se nachází konferenční sál, zatímco ve dvou spodních patrech čekají na návštěvníky dočasné výstavy. Při rekonstrukci těchto prostor byly zachovány původní zdi z travertinu, které interiéru propůjčují jedinečnou atmosféru.

22. Vchod do expozice vězeňství

Západní okraj palácového nádvoří je ohraničen jednou z budov kasáren z 19. století, v jejímž prvním patře se nachází Obrazárna a v přízemí Restaurant 1552. Podle záznamů půdorysů pocházejících ze 16. století na jejím místě stála budova s deseti místnostmi, ze které se do dnešních dnů dochovalo již jen Velké sklepení.

V něm si můžeme prohlédnout expozici s názvem „Popravy, mučení a způsoby potupy ve starých Uhrách“. Výstava známá též jako expozice vězeňství představuje metody a druhy trestů ve středověkých Uhrách. V levé části sklepa sestávajícího ze dvou chodeb můžeme vidět nástroje používané pro výkon tělesných trestů, mrzačení a veřejné ostuzení.

Nachází se zde například pranýř, zvaný též sloup hanby, jenž obvykle stával na tržišti a sloužil k potrestání menších hříšníků, zlodějů, osob, které vedly nemravný život, či klevetivých žen. K trestům prováděným na hlavním náměstí patřilo též vsazování do klády, ve které hříšník pykal vestoje či vsedě. Do klády pro dva byly zpravidla vsazovány hašteřivé ženské a hádaví sousedé. Na konci sklepní chodby byla instalována cela smrti, v níž trávili své poslední dny odsouzenci propadlí hrdlem.

Expozice umístěná ve vnitřní chodbě přibližuje středověké způsoby popravy. Trest smrti vyměřovaný za závažné zločiny měl i odstrašující funkci, proto byly exekuce prováděny veřejně. Z tohoto důvodu se většinou odehrávaly na dřevěných lešeních, aby všichni shromáždění dobře viděli. Poprava se označovala termínem theatrum, používaným také ve významu divadlo. Režisérem této podívané však byl kat a jejím protagonistou odsouzenec na smrt. Výmluvný je fakt, že dnešní Dobóovo náměstí ve středověku rovněž neslo název Theatrum.

23. Síň hrdinů

V přízemí gotického paláce se nachází Síň hrdinů, kde se mohou návštěvníci poklonit památce obránců egerského hradu, kteří po 38 dní bránili hrad i křesťanskou Evropu, přičemž čelili mnohonásobné převaze nepřátel.

Uprostřed sálu stojí náhrobek hradního hejtmana Istvána Dobóa z červeného mramoru. Hejtman Dobó však nebyl uložen k poslednímu odpočinku na egerském hradě, nýbrž v kostele ve vsi Dobóruszka (dnes obec Ruská na Slovensku) na rodovém panství v Užské župě. Náhrobní kámen se dostal do Egeru dobrodružnou cestou mnohem později, až v roce 1832. Mramorový reliéf zobrazuje hrdinu oděného ve zbroji a s největší pravděpodobností zachycuje skutečnou podobu bývalého hradního kapitána.

Prvním, kdo této historické relikvii zajistil důstojnou památku, byl arcibiskup János László Pyrker. Tehdy byla vystavena v takzvané „Dobóově kapli“ v Tmavé bráně. Na své současné místo v sále Hrdinů se dostala v roce 1965.

Koncem 18. století tato místnost sloužila jako vězeňská kaple. Z této doby se dochovaly fragmenty nástěnné malby Golgota i dalších výjevů, jejichž autory byli samotní vězni. O kousek výš si na mramorové desce přečteme jména 315 hrdinných obránců hradu, které známe z dobových pramenů.

Po obou stranách sálu stojí šest rozměrných soch, které symbolizují hrdiny bránící hrad v roce 1552: členy hradní posádky, důstojníky, jednoho kováře a jednu egerskou ženu. Kamenné sarkofágy stojící mezi sochami uchovávají ostatky bojovníků pohřbených v zahradě hradního dómu, včetně obětí nejslavnějších střetnutí.

24. Hliněná bašta

Navzdory svému jménu už dnešní bašta není z hlíny, nýbrž z kamene. V době obléhání v roce 1552 se však skutečně jednalo o hliněnou obrannou stavbu, o které se ve své kronice zmiňuje i Sebestyén Tinódi Lantos. Stavba s přibližně oválným půdorysem, obehnaná palisádami, představovala jedno z nejzranitelnějších míst hradu, proto také došlo v letech 1569–72 k její přestavbě podle plánů italského vojenského inženýra Ottavia Baldigary. Před postranními zdmi dvouposchoďové kamenné bašty, postavené na půdorysu lichoběžníku, se však i nadále nacházel 10 metrů široký hliněný val posílený dřevěnou palisádou.

Dvoupodlažní bašta skrývala ve svých útrobách postavení pro děla i komplikovaný systém chodeb. Na boku měla dokonce dvoje tajné dveře pro posly a špiony. Tyto dveře můžeme na vnější straně bašty nalézt dodnes.

V obnoveném spodním patře Hliněné bašty dnes funguje Panoptikum Egerských hvězd. V této soukromé expozici voskových figurín se můžeme setkat s postavami ze slavného románu Gézy Gárdonyiho.

Podíváme-li se dnes z terasy Hliněné bašty směrem k severu, spatříme severní část města a vrcholky Bukových hor. V roce 1552 se však na tomto území rozkládal tábor budínského pašy Aliho, jenž sahal až k dnešní obci Felnémet. Menší vyvýšenina, ležící naproti severovýchodním směrem, se nazývá Králův stolec (Királyszéke). Dnes je již hustě zastavěná, ovšem v roce 1552 sloužila jako jedno z tureckých dělostřeleckých stanovišť, ze kterého byly ostřelovány severní hradby.

Na úpatí Hliněné bašty, na místě dnešního chrámu řádu servitů, se vypínal egerský kostel panny Marie. Právě odtud a z oblasti kolem dnešního minaretu Turci svými děly ostřelovali baštu. Poté, co v důsledku intenzivní kanonády poškodili palisády, pokoušeli se baštu nejprve podpálit a následně ji za pomoci podzemní chodby vyhloubené směrem od Královského stolce vyhodit do povětří. Hrdinným obráncům bašty se ovšem tento, stejně jako všechny další pokusy podařilo zmařit.

25. Západní hradební koridor

Za západními hradbami stála v 16. století řada staveb sestávající ze tří částí a čítající celkem 10 místností. Rozměrná budova na jižním konci sloužila zřejmě jako sýpka, ke které od severu přiléhala výdejna chleba s prostorným sklepením, jež bylo pravděpodobně stejně velké jako sklepy, ve kterých je dnes umístěna expozice vězeňství.

Uprostřed řady budov nejspíše zaujímala místo kuchyně a pekárna. Kuchyně, kterou dal v roce 1550 postavit István Dobó, byla v některých dobových pramenech nazývána také „královou kuchyní“.

Podle starých soupisů se na severním konci komplexu staveb nacházel dům velkého humanistického myslitele, biskupa Antala Verancsicse, v jehož horní části se záznamy zmiňují o letohrádku. Podobně jako u dochovaného biskupského paláce se nejspíše jednalo o renesanční loggii s arkádovým průčelím.

Na východním okraji místa, kde stál tento soubor staveb, byla částečně na starých základech po roce 1870 postavena dvoupatrová budova kasáren, ve které dnes sídlí egerská obrazárna a Restaurant 1552.

26. Gotický palác

Gotický biskupský palác je jedinou dodnes dochovanou středověkou budovou na egerském hradě. Jedná se zároveň o nejstarší stavbu ve městě. Ve středověku sloužil jako sídlo egerských biskupů, později byl obýván hradními hejtmany. Stavbu paláce zahájil v roce 1475 biskup János Beckensloer. Na jeho místě stála již v 15., možná dokonce již ve 14. století pravděpodobně jednopatrová budova, jež byla do stavby včleněna.

Tehdy postavený přízemní arkádová chodba s křížovou klenbou sestávala z devatenácti klenebních polí. Čtrnáct z nich můžeme po obnově obdivovat dodnes, avšak zbývající část podloubí, stejně jako východní část paláce, bohužel zanikla. V průběhu přestaveb došlo k zazdění všech přízemních dveří i některých oken. Tyto památky připomínající dřívější stavební období si lze ve zrekonstruovaném stavu prohlédnout na chodbě paláce.

V poschodí se nacházely dva nebo tři reprezentativní sály obývané biskupem. Tyto místnosti jsou v Bakóczově kodexu a v modenských účetních knihách biskupa Hippolita Esteiho označovány jako „pánovy domy“ či „palác“.

Po obsazení hradu v roce 1596 zde Turci zřídili palác bejlerbeje („pána pánů“), jenž stál v čele egerského vilájetu (pašaliku). Po vyhnání Turků se stal palác opět sídlem hradních hejtmanů.

Do vlastnictví biskupů se vrátil v roce 1783. Tehdy byla jeho horní část využívána jako sýpka, zatímco v přízemí bylo vězení. Od roku 1871 až do roku 1957 sloužil opět jako vojenská kasárna. Poté se dostal do správy muzea, které jej v roce 1961 zrekonstruovalo. V poschodí byla instalována stálá expozice přibližující historii egerského hradu. V přízemí se nachází Síň hrdinů a konají se zde dočasné výstavy.

27. Krátká historie egerského hradu

Historie egerského hradu se začala psát v době vlády prvního uherského krále, svatého Štěpána, který v období mezi lety 1001–1009 založil egerské biskupství, jednu z prvních deseti uherských diecézí. Krátce po tatarském vpádu bylo v roce 1248 za účelem ochrany církevního centra započato se stavbou kamenného hradu. Zlatý věk biskupského sídla, zřízeného na egerském hradě, představovalo období renesance v 15. století.

V 16. století byl hrad důležitou součástí „obranného štítu Evropy“ neboli systému obrany hranic Uherského království, jež se v důsledku tureckého záboru rozpadlo na tři části. Nejslavnější událostí v jeho bezmála tisícileté historii je obléhání v roce 1552, kdy posádka čítající dva tisíce mužů pod vedením Istvána Dobóa ubránila hrad navzdory téměř pětadvacetinásobné turecké přesile.

Jako první zvěčnil toto vítězství se svém historickém zpěvu Sebestyén Tinódi Lantos. Prostřednictvím dalších literárních i výtvarných zpracování se posléze stalo součástí národní paměti.

Stabilní místo obránců egerského hradu v maďarském hrdinském kultu ještě posílil působivý román Gézy Gárdonyiho Egerské hvězdy, stejně jako jeho pozdější filmové zpracování.

28. Dóm, portál

V rámci rozsáhlé gotické přestavby dómu, provedené ve 14. století, byly před západní průčelí dostavěny dvě obrovské věže o výšce zhruba 40 metrů. Mezi věžemi bylo vybudováno předsálí a nový vchod s mohutným ústupkovým portálem. Zde se podařilo odkrýt také hrob biskupa Miklóse Dörögdiho, jenž byl iniciátorem stavby.

V době bojů v 16. století sloužily obě věže jako pozorovatelny a stanoviště dělostřelectva, odkud bylo možno skvěle kontrolovat široké okolí. Není proto divu, že Turci v roce 1552 ostřelovali nejdříve věže katedrály. Hejtman Dobó jim však neváhal patřičně odpovědět: sám řídil palbu lehkých děl, umístěných právě ve věžích, a jednou přesnou střelou palebné postavení nepřítele zneškodnil.

Západně od průčelí katedrály, na někdejším hradním tržišti, stával kdysi tzv. Provizorský palác, zmiňovaný v pramenech rovněž jako palác Dobóův. Z dvoupodlažní budovy se do dnešních dnů dochovalo bohužel pouze sklepení. To bylo nejspíše propojeno se středověkým desátkovým sklepem nacházejícím se v hloubce bezmála 10 metrů, jenž sestával z řady chodeb a místností a jeho rozloha činila několik set metrů čtverečních. Tento sklep sloužil před staletími k uchovávání vína vybraného formou církevních desátek.

Zánik těchto budov započal v době tureckého obléhání. Nejprve byla obrovská gotická svatyně dómu přeměněna v baštu, následně došlo v roce 1552 k výbuchu obrovského množství zde uskladněného střelného prachu, jenž změnil nádhernou budovu v rozvaliny. Relativně neporušeny zůstaly jen věže a jižní strana.

Zkázu stavby započatou v 16. století ještě urychlilo, když v roce 1783 odkoupil hrad od královské pokladnice za cenu 10 tisíc zlatých biskup Eszterházy. Kamení z jejích zdí dovolil použít na různé stavby v okolí. Kdysi monumentální chrám, podobně jako ostatní budovy hradu, tak do začátku 19. století prakticky zmizel z povrchu zemského a jeho zbytky zakryl nános suti.

29. Dóm, románská loď

Ve druhé polovině 15. století nastal zlatý věk egerského hradu a církevního života. Dle současníků patřilo egerské biskupství, především díky produkci vína, mezi nejbohatší církevní diecéze nejen v Uhrách, ale také v celé Evropě. V roce 1495, kdy byl zdejším biskupem Tamás Bakócz, činil příjem egerského biskupství téměř 27 tisíc zlatých.

O získání hodnosti egerského biskupa soupeřili příslušníci domácích i zahraničních urozených rodů, zkušení diplomaté i humanističtí šlechtici a mecenáši umění. O titul se ucházel mimo jiné kardinál Rodrigo Borgia, jenž později usedl na papežský stolec jako Alexandr VI.

Dóm byl místem posledního odpočinku církevních prelátů a v menším počtu i světských představitelů. Nejvýznamnějším z nich byl bezpochyby král Imre I. z dynastie Árpádovců, jenž nastoupil na trůn v roce 1196. Podle Vídeňské ilustrované kroniky zemřel dne 30. listopadu 1204 a byl pochován v egerské bazilice. Jeho podzemní hrobka se nachází poblíž hlavního vchodu, avšak již v době odkrytí byla prázdná. Pozemské ostatky zmizely beze stopy v bouřlivém běhu historie.

Po době rozkvětu nastaly válečné časy. Hrad byl několikrát přestavován, avšak ani tak se v důsledku četných obléhání nevyhnul zkáze. Nakonec dal egerský biskup v 18. století zbývající budovy zbourat a získaný materiál použil na stavbu nového barokního biskupského paláce ve městě. Rozvaliny zmizely pod nánosy hlíny a hroby lidí, kteří zde kdysi žili, pomalu upadly v zapomnění.

O záchranu dochovaných hradních památek se jako první zasloužil egerský arcibiskup János László Pyrker. Díky jeho úsilí byla náležitě zhodnocena významná role hradu v maďarských dějinách. V té době byl ve svatyni katedrály, rozšířené v 15. století, pod troskami nalezen gotický svazkový pilíř, na kterém byla v roce 1835 vztyčena socha zakladatele egerského biskupství, svatého Štěpána, jejímž autorem byl italský sochař Marco Casagrande.

30. Rotunda

Egerské biskupství bylo založeno králem svatým Štěpánem a podle historických pramenů existovalo už v roce 1009. Rozlohou bylo největší ze všech uherských diecézí. Nejstarší stavební památkou v historii biskupského sídla, vybudovaného v průběhu 11. století na hradním vrchu, je kruhová kaple, rotunda, objevená v jihovýchodní části baziliky.

Její zdi v důsledku pozdějších přestaveb většinou zanikly a dochoval se pouze jihovýchodní klenební pas a několik fragmentů klenebního pasu severovýchodního. Na jejich základě je možné rekonstruovat rotundu o průměru 7–8 metrů s podkovitou či půlkruhovou apsidou a metr tlustými zdmi.

Během archeologických vykopávek byl objeven kamenný sarkofág s opěrkou hlavy, ve kterém již sice nebyly kosterní pozůstatky, nicméně vzhledem k umístění hrobu a kamenné opěrce hlavy, jež se v něm nacházela, lze soudit, že se jednalo o místo posledního odpočinku vysokého církevního hodnostáře, snad jednoho z prvních egerských biskupů.

31. Tmavá brána

V rámci opevňovacích prací provedených v dobách hradního hejtmana Tamáse Varkoche byl hrad ve směru od severu k jihu rozdělen východní hradbou na dvě části. Spojení obou částí hradu zajišťovala „Střední brána“, svého času označovaná rovněž jako brána „mostová“. Své jméno získala podle padacího mostu, který navazoval na oddělené vstupy pro pěší a vozy a překlenoval široký a hluboký příkop vyhloubený mezi vnitřním a vnějším hradem.

Během modernizace hradu v 70. letech 16. století byla brána prodloužena do podoby tunelu, v důsledku čehož pronikalo dovnitř brány i ve dne málo světla. Odtud pochází rovněž její pozdější název „Tmavá brána“. V této době byl podle plánů vojenského inženýra Ottavia Baldigary vybudován pevnostní systém italského typu s ušnicovými bastiony stojícími severně i jižně od brány, s podzemními prostory kasáren, dělostřeleckými stanovišti a kontraminami neboli chodbami sloužícími k odhalení a zneškodnění nepřátelských náloží.

Průchod byl využíván i po demolici vnějšího hradu v roce 1702 a zazděn byl až počátkem 19. století. V té době dal biskup János László Pyrker pod obloukem brány na straně u nádvoří hradu vybudovat klasicistní portál se dvěma dórskými sloupy a umístil sem mramorovou desku náhrobku Istvána Dobóa přenesenou do Egeru. Prostor dostal název Dobóova kaple.

32. Krásná bašta

Krásná bašta, známá rovněž jako Kalvárie, je nejvýše položeným místem egerského hradu. Z hlediska funkce vznikla jako vyvýšené dělostřelecké stanoviště odkud se daly snadno pozorovat a ostřelovat nepřátelské síly. Bašta začala být budována po rozdělení hradu na dvě části v roce 1542 za použití zeminy vytěžené ze vznikajícího dělicího příkopu.

V 70. letech 16. století byla podle Baldigarových plánů pravděpodobně přestavěna a obehnána palisádami. Na mapách z 18. století již figuruje jako polygonální obranná stavba lemovaná kamennou zdí. Na jejím vrcholu byly v roce 1828 vztyčeny tři kříže zakončující křížovou cestu. Až do 2. světové války byla poutním místem. Na vrchol mohli poutníci vyjít cestou se sedmi zastaveními.

Z dělostřeleckého vršku se nabízí nejkrásnější pohled na známé egerské stavby.

Na jižní straně nás zaujme střecha impozantní budovy plaveckého stadionu, jehož autorem je Imre Makovecz a který stojí na místě dříve zvaném „Horká voda“. Ze země zde vyvěrají léčivé horké prameny, slavné již ve středověku. Hustý stromový porost vedle plaveckého stadionu tvořil kdysi součást biskupské obory.

Směrem na západ můžeme vidět střed města s Dobóovým náměstím, jehož jižní stranu ohraničuje kostel s klášterem Řádu menších bratří konventuálů (minoritů). V jeho sousedství byla koncem 19. století postavena eklektická budova radnice. Uprostřed náměstí byla na památku hrdinného obránce egerského hradu vztyčena socha Istvána Dobóa, dílo Alajose Stróbla z roku 1906.

Z dělostřeleckého vršku můžeme dobře vidět rovněž slavné egerské barokní památky: kostely františkánů a cisterciáků nebo lyceum, postavené Károlyem Eszterházym původně pro účely univerzity, na jehož střeše se nachází slavná hvězdárna. Takřka do stejné výšky jako hrad se vypíná arcibiskupská katedrála postavená v klasicistním slohu podle plánů Józsefa Hilda.

33. Hrob Gézy Gárdonyiho

Jihovýchodní hradní bašta je místem posledního odpočinku nesmrtelného autora románu Egerské hvězdy.

Jednoho dne se Gárdonyi procházel se svým synem po zříceninách egerského hradu a vyprávěl mu přitom příběh o jeho obléhání. Největší obdiv v chlapcově fantazii vyvolaly hrdinské činy Gergelye Bornemisszy. „V tu chvíli mne napadlo, že bych měl o životě vzdělaného Gergelye napsat román,“ prohlásil později Gárdonyi.

Nejvíce jej zaměstnávala myšlenka, „zda by bylo možno napsat román, jenž by dějiny nepojímal pouze jako kulisu, nýbrž by po způsobu lampáře vrhl světlo na uplynulá staletí zahalená temnotou, zda by bylo možno vylíčit skutečnou historii formou románu.“. Jistě. Ovšem je k tomu zapotřebí důkladná a zdlouhavá práce.

Tak se tedy spisovatel vrhl do bádání a studia dobové historie, aby mohl probudit k životu egerské hrdiny.

Géza Gárdonyi zemřel 30. října roku 1922 ve svém domě s výhledem na egerský hrad. Město mu vystrojilo důstojný pohřeb. Jeho památce se ke katafalku, vystavenému před zdejším lyceem, přišly poklonit tisíce lidí. Městská rada jej později uložila k věčnému odpočinku na jedné z bašt hradu, jenž mu byl tak blízký. Na kříži vztyčeném nad jeho hrobem lze číst dnes již legendární slova: „Pouze jeho tělo,“ neboť jeho duch bude žít prostřednictvím jeho tvorby věčně.

Gárdonyiho hrob se stal ihned po spisovatelově smrti poutním místem, na kterém díky vděčným čtenářům nikdy nechybějí čerstvé květiny a věnce.

34. Terasa ušnicového bastionu

Stojíme na terase jihovýchodního bastionu s orillony, postaveného známým italským vojenským inženýrem Ottaviem Baldigarou. Podíváme-li se směrem k severu, můžeme vidět bývalý hluboký příkop, jenž sloužil spolu s hradební zdí jako obranná linie proti útokům směřujícím od vrchu Almagyar, jenž se nachází za někdejším vnějším hradem. Hradby rozdělovaly hrad na dvě části, jejichž jediné spojení zajišťovala Tmavá brána. Brána byla kdysi vybavena rovněž padacím mostem, dnes už je však zazděná.

Na protější straně stojí Sándorova bašta a severovýchodní bastion s orillony, na jehož místě stávala bašta, postavená hradním hejtmanem Pálem Zárkándym v roce 1556. Později ji Ottavio Baldigara začlenil do svých plánů a v 70. letech 16. století ji přestavěl.

Své jméno získal bastion s orillony, nazývaný někdy také „ušnicový“ či dokonce „ušatý“, podle přečnívajících bočních výběžků, takzvaných orillonů neboli „uší“, jejichž úkolem bylo chránit dělostřelecké pozice. Díky nim mohla být děla umístěna tak, aby byla chráněna před nepřátelskou palbou. Ve dvou podlažích stála po obou stranách vždy dvě děla. Nepřítel, jenž zaútočil na vnitřní hrad, si tak musel poradit nejen s hlubokým příkopem a vysokými hradbami, ale jakmile se dostal do blízkosti hradeb, přivítala ho kartáčová palba z celkem osmi děl.

V souvislosti se stavbou železniční trati mezi městy Eger a Putnok se v roce 1906 přistoupilo k bourání částí Sándorovy a Zárkándyho bašty, které ležely na plánované trase. V důsledku této tragédie zmizela východní část Sándorovy bašty i dělostřelecká stanoviště ušnicového bastionu. Nesmyslné bourání se naštěstí podařilo díky ostrým protestům v roce 1907 zastavit, avšak nová dráha do té doby baštu doslova protnula, čímž způsobila nesmírné a nenapravitelné škody nejen egerskému hradu, ale i ochraně uměleckých památek v Maďarsku.

KASEMATY – JEDNOTLIVÉ ZASTÁVKY HLASOVÉHO PRŮVODCE

35. Tmavá brána (likvidace vnějšího hradu)

S nástupem palných zbraní začal vrch Almagyar, vypínající se východně od hradu, představovat vážný problém. Nepřítel zde mohl sledovat pohyb obránců a svými děly odtud mohl dostřelit až za hradby.

Ve 40. letech 16. století byl hrad rozdělen hradbou vedoucí od severu k jihu na dvě poloviny. Tak vznikl hrad vnitřní a hrad vnější, nazývaný jinak také husarský, jenž zaujímal zhruba stejně velkou plochu. V 70. letech 16. století Baldigara posílil východní stranu vnitřního hradu výstavbou dvou ušnicových bastionů a kasemat. V důsledku toho se brána prodloužila do podoby tunelu, do kterého se i přes den dostávalo minimum světla. Odtud pochází také její jméno: Tmavá brána.

Spojení mezi oběma částmi hradu zajišťovala tato – dnes již zazděná – brána, jejíž výhodou bylo, že ji šlo dobře bránit. Na druhé straně brány se táhl hluboký příkop. První část mostu, jenž se přes něj klenul, bylo možné v případě nebezpečí zvednout, jak tomu bylo také po čas osudného obléhání hradu v roce 1596.

Po osvobození od turecké nadvlády začal hrad chátrat. Poté, co Dvorská rada vojenská dospěla k závěru, že vzhledem k jeho klesající strategické hodnotě je jeho údržba příliš nákladná, nařídila jej spolu s řadou dalších uherských hradů zbourat. Nemalý podíl na tomto rozhodnutí mělo však také probouzející se kurucké hnutí. Likvidací hradů se měl snížit počet pevností, které by se mohly dostat do rukou „rebelů“.

Tak byl roku 1702 zahájen odstřel vnějšího hradu. Akce trvala tři měsíce a bylo při ní použito 700 metrických centů střelného prachu. Podle původního plánu měl být srovnán se zemí celý hrad, ovšem jelikož už pouze likvidace vnějšího hradu vyšla na horentní sumu, bylo od záměru zbourat také vnitřní hrad nakonec upuštěno.

36. Dolní kasárna

Na jižní straně Tmavé brány se nachází průchod vedoucí do spodní části Baldigarových kasáren. Ta byla postavena na místě bývalého příkopu, v prostoru odděleném Perényiho zdí ze 40. let 16. století a posléze Baldigarovou hradbou, postavenou v 70. letech 16. století. V každém patře se rozprostírají dva sály o rozměrech zhruba 4 x 33 metrů, táhnoucí se od brány až ke Gergelyově baště. Sály zakryté zeminou a chráněné širokými zdmi poskytovaly bezpečný úkryt i v době obléhání hradu. Nachází se zde rovněž 30 metrů hluboká studna, vyhloubená původně na dně hradního příkopu, která byla při stavbě kasáren zachována a prodloužena k horní úrovni terénu.

Ve východním, vnitřním sále jsou umístěny románské a gotické kamenické artefakty objevené při vykopávkách v prostorách dómu a hradu, stejně jako působivé modely a animace přibližující prvních pět set let historie egerského biskupství, založeného svatým Štěpánem.

Nejstarší pozůstatky baziliky pocházejí z 12. století. Kamenické práce a precizně provedené dekorativní prvky dokazují, že katedrála svatého Jana byla jedním z nejkrásnějších stavebních komplexů v tehdejších Uhrách. Románská bazilika, která prošla na přelomu 12. a 13. století další přestavbou, byla v roce 1241 zpustošena Tatary. K rekonstrukci silně poničené stavby došlo ve druhé polovině 13. století. Chrámová loď měla od té doby širší rozestupy mezi pilíři a novou klenbu.

Rozsáhlá gotická přestavba dómu proběhla ve 14. století, za biskupů Miklóse Dörögdiho a Mihálye Széchenyiho, kteří k nákladným stavebním úpravám obdrželi od papeže povolení pořádat pouť. K tomuto stavebnímu období se váže vznik nové západní hlavní brány s párem věží vypínajících se po jejím boku, stejně jako stavba nového chóru s věncem kaplí za někdejší románskou hlavní apsidou.

Jako výsledek těchto stavebních prací vznikla v Egeru jedna z nejmonumentálnějších gotických katedrál v zemi. Svými rozměry překonávala nejvýznamnější uherské kostely – arcibiskupskou katedrálu v Ostřihomi i baziliku ve Stoličném Bělehradě – a mohla se dokonce měřit i s nejvýznamnějším středoevropským stavebním dílem své doby, pražským chrámem svatého Víta.

37. Biskupský rytířský hrad

Co se týče opevnění biskupského sídla, zřízeného na hradním vrchu, až do začátku 14. století pro ně nemáme žádné konkrétní důkazy. První písemná zmínka o hradě pochází z roku 1323, ačkoliv je velmi pravděpodobné, že i v Egeru byla na základě povolení krále Bély IV. zahájena stavba kamenného hradu už téměř o století dříve, po zažehnání tatarské pohromy.

Hrad dokončený v pozdním středověku byl zhruba dvakrát větší než dnešní pevnost a patřil k největším hradům v zemi. Zrekonstruovanou podobu pozdněstředověkého hradu zachycuje první model v sále. Pevnost byla obehnána hradbami o výšce 8–10 metrů a tloušťce 1,5–2 metry, s věžemi vypínajícími se vysoko nad hradby a třemi branami. Jednou z nich byla i dodnes dochovaná Hippolitova brána. Středověkého původu je rovněž Kovářská věž a okrouhlá věž, jež je dnes ve své zrekonstruované podobě vestavěna do Dobóovy bašty. Na místě dnešní Hladomorny stála stejnojmenná věž a další obranná stavba se zřejmě nacházela i na severních hradbách.

V biskupském hradu sídlilo správní centrum církevní diecéze a uvnitř jeho hradeb se kromě kostelů a biskupského paláce nacházely také domy členů kapituly, jakož i obydlí služebného lidu a vojska.

15. století představovalo na egerském hradě zlatý věk dvorního života. Biskupové si své sídlo zařídili po způsobu královského dvora. Život biskupského dvora byl zpestřován přijímáním návštěv vyslanců a vzácných hostů, po kterých zpravidla následoval skvostný hodokvas.

Přepych renesančního biskupského dvora a velkorysé stavební úpravy byly financovány z příjmů rozsáhlých biskupských statků. Na počátku 20. let 16. století už byl Eger mezi sídly církevních prelátů jedním z nejbohatších. Jak dokládají písemné prameny, hrad byl několikrát poctěn návštěvami králů Ludvíka I. Velikého, Zikmunda Lucemburského i Matyáše Korvína, který podle kronikáře Bonfiniho uspořádal v roce 1468 v Egeru dokonce i zemský sněm.

38. Obléhání Egeru v roce 1552

Poté, co roku 1541 padl Budín do rukou Turků a země se rozpadla na tři části, funkce egerského hradu se zásadně změnila: Z biskupského sídla se stala vojensky důležitá pevnost, pomezní tvrz. Její strategický význam ještě vzrostl tím, že se nacházela na pomezí tří územních celků – Uherského království, Osmanské říše a Sedmihradského knížectví.

11. září roku 1552 byl hrad, bráněný posádkou čítající sotva 2000 mužů pod vedením hejtmana Istvána Dobóa, obklíčen nepřítelem, jenž se těšil zhruba pětadvacetinásobné převaze. Dělostřelecká předfáze zteče trvala dvanáct dní a následovalo ji několik útoků pěchoty.

Hradní hejtman skvěle zorganizoval obranu a dobře rozdělil síly, které měl k dispozici. Navzdory značným ztrátám obránci úspěšně čelili obléhání. Jejich zdatnost posilovala skutečnost, že své velitele vždy viděli na místech, kde probíhaly nejtvrdší boje a nebezpečí bylo největší. Jednou z nejtragičtějších událostí v průběhu obléhání byl výbuch střelného prachu uloženého v sakristii biskupského dómu, který způsobil velkou paniku a závažné škody.

V polovině října nařídil Kara Ahmed závěrečnou zteč. Jeho rozhodnutí ovlivnilo kromě vážných ztrát také zhoršující se počasí, rostoucí potíže se zásobováním i epidemie, které tábor dobyvatelů postihly.

Poslední den zaútočili Turci na hradby s takovou silou, že na výzvu hejtmana Dobóa přispěchaly na obranu hradeb dokonce i na hradě se zdržující ženy a podle jednoho historického pramene i děti. 17. října turecká vojska své úsilí vzdala a zpod hradeb se stáhla. Ztráty na straně obránců hradu činily přes tři stovky padlých a mnoho raněných. Na hrad přitom bylo vystřeleno 12 tisíc větších dělových koulí.

Triumf egerských obránců měl mimořádný význam, protože se jednalo o první případ za uplynulé čtvrtstoletí, kdy se podařilo zastavit postup hlavního voje Osmanské říše. Obrovský byl rovněž jeho psychologický dopad, neboť lidem vrátil naději, že lze porazit i nepřítele, který byl až do té doby považován za neporazitelného. Hrdinství obránců egerského hradu oslavovala celá Evropa a István Dobó byl označován za „křesťanského Herkula“.

39. Modernizace egerského hradu (italský systém)

Přestavba hradu v duchu italského pevnostního systému se váže ke jménu italského vojenského inženýra Ottavia Baldigary. Do Egeru přijel v roce 1568 a jako první vybudoval na místě staré Hliněné bašty s dřevěnou konstrukcí vyplněnou hlínou kamennou obrannou stavbu. Dokončil také přestavbu bašty zvané Hladomorna. S přihlédnutím k místním terénním podmínkám usiloval Baldigara o vybudování pevnostního systému italského typu, jehož hlavní předností bylo, že útočník musel čelit obraně ze všech stran stejně silné.

Podle představ stavitele měl být vnitřní hrad posílen pěti a vnější hrad třemi ušnicovými bastiony. Jeho velkorysý plán ovšem nemohl být plně realizován. Na vnějším hradě byly pravděpodobně dokončeny dva ušnicové bastiony vybudované na místě dřívější Bolykiho věže a Bebekovy bašty. Ve vnitřním hradě však byla z plánovaných pěti bastionů postavena jen dodnes dochovaná jihovýchodní bašta a pouhá polovina bašty severovýchodní.

V ušnicových bastionech plánoval Baldigara vybudovat dvoje nad sebou umístěné kasematy se dvěma dělostřeleckými komorami. Ve zdech bastionů a přímých částí hradeb zvaných kurtiny se nacházely spojovací chodby a kontraminy. V nich se mohli vojáci pohybovat skryti před zraky nepřítele a rychle se přeskupovat.

V rámci Baldigarova opevnění byla vybudována nová východní hradba, začínající u jihovýchodního ušnicového bastionu, a také sály kasáren, do kterých se můžeme dostat z Temné brány. Tyto hlínou zakryté koridory poskytovaly vojákům bezpečný úkryt i v době obléhání.

Teoretickou rekonstrukci vycházející z Baldigarových plánů zachycuje poslední model v tomto sále.

40. Nabíjení děl a dělostřelectvo

Vejdeme-li do dolního sálu s dělostřeleckými stanovišti v jihovýchodním ušnicovém bastionu, po levé straně můžeme vidět zrekonstruované dělové postavení. Odtud, stejně jako z dnes již neexistující dělové komory v protějším severovýchodním ušnicovém bastionu bylo možno zasypat nepřítele, atakujícího hradby, smrtící křížovou palbou. Fungování obranného systému si lze lépe představit, vyhlédneme-li střílnou nacházející se na druhém konci místnosti.

Nabíjecí mechanismus zepředu nabíjených děl, do kterých se používal černý střelný prach, zůstal po staletí neměnný. Celý proces začínal vždy tím, že byly z hlavně děla vymeteny někdy dosud žhnoucí zbytky střelného prachu, které v ní zůstaly po předchozím výstřelu, aby nedošlo k předčasnému zažehnutí nového střeliva.

Nejprve bylo odměřeno potřebné množství střelného prachu odpovídající polovině váhy náboje, které se následně lopatkou nasypalo na dno hlavně. Lopatka byla vyrobena z mědi, aby nevznikaly jiskry. Poté byl prach pomocí nabijáku upěchován, aby jeho hoření probíhalo co nejrychleji. Na prach byla umístěna ucpávka zabraňující úniku prachových plynů mezerami mezi stěnami vývrtu hlavně a dělovou koulí. Nakonec byla do hlavně vložena také dělová koule. Potom byl pomocí dlouhé jehlice vyčištěn kanálek zátravky a nasypán střelný prach.

Po každém výstřelu bylo nutné dělo opět zaměřit, jelikož síla výstřelu je vždy posunula dozadu. Nastavení výšky probíhalo pomocí šroubu či klínů, zatímco posun do stran se prováděl pohybem lafety. K vypálení rány se používala dlouhá odpalovací tyč se žhnoucím knotem na konci.

41. Střelný prach

Černý (jinak také dýmný) střelný prach je nejstarší výbušninou v dějinách lidstva. Vynalezli jej čínští alchymisté pravděpodobně již někdy v 5.–6. století, avšak první písemná zmínka o střelném prachu pochází až z poloviny 9. století. Ke střelbě byl poprvé použit mohamedánskými vojsky ve 13. století.

Střelný prach je směsí ledku, dřevěného uhlí a síry, obvykle v poměru 75, 15 a 10 %. Dřevěné uhlí plní funkci paliva, síra má účinky urychlující hoření a ledek působí jako oxidační prostředek.

Zpočátku se střelný prach vyráběl rozemletím komponentů na prášek jemný asi jako mouka a jejich následným smícháním, ovšem během dopravy se složky zpravidla od sebe opět oddělily. Díky náhodě se přišlo na to, že použitelný střelný prach lze získat, i když se směs namočí a po uschnutí nadrtí na potřebnou hrubost.

Podle velikosti zrnek se prach rozděloval na hrubší střelný prach používaný pro různé druhy zápalného náčiní a nástrojů, na dělový prach využívaný v kanónech, na puškový prach pro vojenské ruční zbraně a konečně na prach zápalnicový, který se používal pro lovecké pušky a do zátravek. Mletí a míchání složek se provádělo v takzvaných prachových mlýnech.

Od svého objevení před 1200 lety střelný prach radikálně změnil svět. Používání střelného prachu a překotný nástup palných zbraní rozpoutaly v oblasti vojenství revoluci, která vedla v konečném důsledku k rozmachu Západu. Z hlediska použití se dodnes jedná o jednu z nejvšestrannějších výbušnin.

42. Minování

Ostřelování čím dál tím odolnějších a důmyslnějších pevností s nasazením dobového dělostřelectva se stávalo stále nákladnějším a pomalejším procesem. Podminováním bylo naproti tomu možno vyhodit do povětří třeba i půl bašty za použití mnohem menšího množství střelného prachu. Na místech, kde to umožňovaly terénní podmínky, se tak stalo běžnou metodou takzvané minování. Podstatu a způsoby realizace této metody přibližuje tato část expozice. Autentická rekonstrukce minové chodby názorně ukazuje, jak stísněnými prostory se útočníci k hradbám přibližovali.

Obranným prvkem byly naopak takzvané kontraminy neboli chodby u paty zdí bastionů, sloužící k odhalování a zneškodnění nepřátelských náloží. V chodbách byly umístěny nádoby s vodou či bubny, které na činnost nepřítele včas upozornily. Pokud totiž útočníci někde poblíž hloubili šachtu pro uložení nálože, vibrace vyvolané údery jejich krumpáčů se dál šířily půdou a způsobily jemné vlnění na hladině vody nebo roztřásly hrách, nasypaný na kůži bubnu.

Během obléhání v roce 1596 se Turci pokoušeli podminovat dva ušnicové bastiony ve vnitřním hradě. K severovýchodnímu i jihovýchodnímu vyhloubili po třech šachtách, avšak obráncům hradu se práci tureckých minérů podařilo odhalit. Jakmile určili polohu umístěných trhavin, okamžitě začali hloubit protipodkopy neboli kontraminy. Několik tureckých náloží se jim podařilo zneškodnit, jedna však vybuchla a způsobila velkou zkázu.

Tlak vzduchu, úlomky a střepiny, které se rozlétly po okolí jihovýchodního bastionu, zabily stavitele Christophora Stellu, několik důstojníků a padesát uherských vojáků. Jejich hrdinskou smrt připomíná pamětní deska odhalená na místě exploze.

43. Vznik románu Egerské hvězdy

Okolnosti, které jej přiměly k napsání slavného románu, popsal sám Géza Gárdonyi takto:

Jednoho jarního dne jsem přivedl syna na egerský hrad a pravil jsem mu:

„Zavři na chvíli oči a představ si, že se kolo času otočí zpět do roku 1552. Bašta, u níž stojíme, je plná ozbrojených vojáků ve žlutých holínkách a s přílbami na hlavě. Pod námi, všude, kam až dohlédneš, se to jen hemží ozbrojenými Turky…“ Nato jsem mu velmi barvitě popsal obléhání, hejtmana Dobóa i Mekcseyho, hrdinné ženy, Turky metající dělové koule a bourající hradby, mrtvé i raněné, všechny scény z onoho velkého obléhání, jež trvalo třicet osm dní.

Syn několik dní skoro na nic jiného nemyslel, avšak co mne překvapilo, bylo to, že nejvíce ho zaujala postava královského nadporučíka Gergelye Bornemisszy. V tu chvíli mne napadlo, že bych měl o životě tohoto vzdělance Gergelye napsat román. Zdalipak by se dal napsat román, který by dějiny nepojímal pouze jako kulisu, nýbrž by po způsobu lampáře vrhl světlo na uplynulá staletí zahalená podivuhodnou temnotou. Dala by se vylíčit skutečná historie formou románu?

Tak se tedy spisovatel vrhl do bádání a studia dějin dané epochy, aby mohl probudit k životu egerské hrdiny.

44. Gárdonyiho prameny

Napsání románu předcházelo zevrubné studium historických pramenů, dochovaných památek i míst děje, do něhož se spisovatel pustil s pravou vědeckou kázní. Jeho hlavním pramenem byla dobová kronika Sebestyéna Tinódiho Lantose.

Na základě dobové korespondence se zájmem studoval způsob života, lidové zvyky i tehdejší mluvu. Navštívil slavné cařihradské vězení Yedikule neboli pevnost Sedm věží, ve které byl vězněn Bálint Török. Za účelem autentického zobrazení dobového způsobu oblékání bádal v knihách popisujících tradiční turecké oděvy. Zkoumal staré zbraně, aby byl v líčení způsobů vedení boje po všech stránkách co nejvěrnější a nejspolehlivější. Básnickou licenci uplatnil při popisu událostí a splétání široce rozvětvených dějových linií.

Kromě studia literárních a historických pramenů zasvětil Gárdonyi mnoho času rovněž poznávání egerského hradu. V době vzniku románu toho však z egerského hradu zbývalo jen pramálo. Východní část hradu byla v roce 1702 na císařský pokyn vyhozena do povětří. O necelých sto let později bylo rozebráno zdivo dochovaných středověkých staveb i mohutné katedrály, které bylo použito na nejrůznější stavby ve městě. Hradby se na několika místech sesuly a jejich zbytky byly zaneseny širokou vrstvou hlíny. I tuto proměnu hradu vám přiblížíme v několika pozdějších zastaveních.

Hrad, jak si jej spisovatel představoval na základě dochované zříceniny, se tudíž velmi lišil od jeho skutečné podoby. To potvrzuje i Gárdonyiho nákres pevnosti a podle něho zhotovený model.

 

45. Skrytý podzemní svět egerského hradu

Skryté podzemní chodby egerského hradu jsou odedávna opředeny bezpočtem legend. Ve slavné románové scéně pronikne jednou z takovýchto chodeb do obléhaného hradu také Evička s učeným Mikulášem. Podle ústní tradice existovaly dokonce i spojnice, kterými se bylo možno dostat až do sousedních hradů. Otázkou ale je, proč by se Dobóův posel Miklós Vass probíjel skrz turecké obklíčení, kdyby opravdu mohl použít i podzemních chodeb.

Ve skutečnosti byla existence chodeb pouze všeobecně rozšířenou fámou. Nicméně, jak už to bývá, i tato legenda má své reálné jádro.

Do konce 19. století se z hradu dochovalo v podstatě jen podzemí, nebylo však probádáno, jelikož v něm tenkrát ještě neprobíhaly archeologické vykopávky. Prvním, kdo sestoupil do zapomenutého podzemního labyrintu, byl nadporučík János Balogh, člen hradní posádky. Poháněn zvědavostí se sám a většinou po břiše prokopával hlínou zasypanými podzemními dutinami a zdolával těsné chodby s nedostatkem vzduchu. Nejednou musel čelit nebezpečným závalům, neochvějně však dál odhaloval skrytá tajemství hradu, přičemž dával znovu a znovu v sázku vlastní život.

Jeho objevy udělaly velký dojem na Gézu Gárdonyiho, jenž hrad často navštěvoval a část chodeb, popsaných nadporučíkem Baloghem, si mohl i osobně prohlédnout. Tyto zkušenosti na něj zjevně natolik zapůsobily, že zapomenuté podzemní chodby zakomponoval i do děje románu.

Jak odhalily pozdější výzkumy, místnosti a chodby kasematního systému byly vybudovány až v rámci modernizace hradu v 70. letech 16. století. Za časů hradního hejtmana Istvána Dobóa, v době obléhání v roce 1552, ještě neexistovaly.

Pod zemí se však mohou ještě skrývat další tajemství. János Balogh se totiž zmiňuje i o chodbách a prostorech, které dodnes neznáme. Jejich znovuobjevení na sebe stále nechává čekat.

46. Vojenská přehlídka

Díky svým zvědům byl hejtman Dobó dobře informován o tom, že jedním z cílů vojenského tažení v roce 1552 je také dobytí Egeru. Marně však zahrnoval panovníka i šlechtu Horních Uher po několik měsíců dopisy, ve kterých je žádal o pomoc a posily, neobdržel ani dostatečný počet vojáků, ani dostatečné množství zbraní.

Sebestyén Tinódi Lantos, který navštívil Eger pouhých několik měsíců po obléhání, ve své kronice vyčíslil osazenstvo hradu na 1935 osob. Tento údaj přibližně odpovídá i archivním pramenům a výzkumům. Počet obránců hradu nejspíše činil kolem dvou tisíc osob, z čehož bylo asi 1800 vojáků.

Vlastní žoldnéřské vojsko hradu čítající téměř 500 mužů bylo složeno z pěšáků, husarů, střelců a dělostřelců. Biskupské panství tento počet doplnilo o 46 jezdců. Své místo mezi obránci zaujalo rovněž 110 řadových vojáků. Král poslal na obranu hradu všehovšudy 546 mužů. Zvláštní oddíl tvořilo takzvané vrchnostenské vojsko. Sem patřily menší oddíly sestavené šesti župami, pěti svobodnými královskými městy a několika světskými i církevními majiteli panství v Horních Uhrách. Dohromady čítaly zhruba 580 mužů. Smutnou pravdou je, že magnáti z župy Heveš, ve které Eger leží, neposkytli na obranu hradu ani jednoho vojáka.

Zbytek obránců, to jest přibližně 200 osob, tvořil hospodářský personál, písaři a na hrad povolaní řemeslníci: kováři, kameníci, tesaři, ranhojiči a lazebníci. S výjimkou několika německých dělostřelců byla obrana hradu kompletně maďarská.

A na obléhání hradu hájeného uvedenou hrstkou obránců se připravovala dobře vybavená turecká armáda čítající 40 000 mužů.

47. Hradní hejtman István Dobó

István Dobó se narodil roku 1502 jako potomek bohatého katolického šlechtického rodu. Dostalo se mu pečlivé výchovy, uměl latinsky a disponoval důkladnými znalostmi z oblasti hospodářství i vojenství a vojenské strategie.

Roku 1548 byl králem jmenován do čela egerského hradu jako hradní hejtman a provizor neboli dvorní správce. Plnil tedy dva úkoly najednou: jednak musel v podmínkách nestále rostoucího osmanského tlaku připravit hrad, jenž se stal pevností klíčového významu, na boj proti Turkům, jednak se do jeho pravomoci dostalo i řízení biskupského panství patřícího k hradu a spravování jeho příjmů.

Svůj úřad zastával znamenitě. Berně, na něž měl hrad nárok, vybíral tvrdě, ale spravedlivě. Ze získaných prostředků pokračoval v modernizaci hradu, který také vyzbrojil. Osoba Istvána Dobóa měla s ohledem na jeho zkušenosti na poli moderní vojenské strategie klíčový význam, pokud jde o dosažení egerského triumfu.

Jeho pevný charakter, jenž mu nedovoloval s nepřítelem smlouvat, důslednost, příkladná odvaha i slušnost, kterou prokazoval vůči svým vojákům -- to vše k vítězství nemalou měrou přispělo.

Vítězství vzbudilo obrovskou odezvu, přesto však Dobó několik měsíců poté, co egerskou pevnost slavně ubránil, marně usiloval u krále i hornouherských šlechticů o materiální podporu na rekonstrukci hradu. Unaven těmito marnými zápasy, rezignoval na svoji funkci společně s Mekcseym v listopadu roku 1552 .

Za prokázané služby ho panovník odměnil udělením hodnosti barona a titulu sedmihradského vojvody. V roce 1562 získal funkci hlavního kapitána pověřeného ochranou hornouherských báňských měst.

Později byl u krále obviněn z věrolomnosti. Přestože o jeho vině nikdo nikdy nepředložil důkaz, až do roku 1572 byl držen v zajetí. Zemřel několik týdnů po propuštění na svém hradě v Seredném.

48. Gergely Bornemissza a zápalné zbraně

Jméno tohoto vynalézavého egerského hradního velitele je nám dobře známo z románu Gézy Gárdonyiho. Dobrodružství hlavního hrdiny můžeme sledovat od jeho dětství až do obléhání hradu v roce 1552, kdy mu bylo podle románu 26 let.

Napsání románu předcházela Gárdonyiho důkladná bádání. Na místech, o kterých nenalezl potřebné údaje, se opřel o svou spisovatelskou fantazii, a tak se v románu mísí skutečné historické a smyšlené události. To, že Bornemissza pocházel z Pětikostelí, působil v Egeru a měl syna jménem János, například obstojí i v zrcadle dnešních poznatků. Naproti tomu dětství strávené na dvoře Bálinta Töröka či jeho láska k Evě Ceceyové jsou fikcí, kterou příběh zpestřil Gárdonyi.

O jeho životě toho víme žalostně málo. Datum jeho narození se v poslední době klade do rozmezí let 1500–1510. Pravděpodobně dosáhl vyššího vzdělání, k čemuž odkazuje přídomek vzdělanec spojený s Bornemisszovým jménem, stejně jako jeho všestranné zkušenosti v oblasti hospodářství, techniky či vojenství. Tyto znalosti mohl dokonale uplatnit jak během obléhání v roce 1552, tak v následujících dvou letech, kdy jako hejtman egerského hradu řídil obnovu a rekonstrukci pevnosti.

Jen těžko bychom mezi hradními důstojníky 16. století našli někoho, kdo rozuměl palným zbraním tak dobře jako Bornemissza. Zápalné zbraně zhotovené pod jeho vedením hrály při obraně hradu důležitou roli. Podle jeho návodu se vyráběly nádoby plněné střelným prachem nebo hliněné koule, které se se zapáleným knotem vrhaly do řad nepřátel.

Jeho nejslavnějším vynálezem bylo takzvané ohnivé kolo. Na zabedněné kolo připevnil sud, který naplnil třískami, lojem, smolou a velkým množstvím malých střelných trubic. Ústrojí úctyhodných rozměrů se zapáleným knotem se skutálelo z bašty mezi nepřátele, kteří před škvířícím se a postupně vybuchujícím ohnivým kolem zběsile prchali.

49. Dělo Istvána Dobóa

Nejdůležitějšími zbraněmi při obléhání hradů během 16. století již byly bezpochyby zbraně palné. Zde vystavené dělo typu sokolnice (neboli falkoneta), které bylo podle vyraženého data odlito roku 1509, je cennou památkou na boje, které zde probíhaly v průběhu 16. století. Pravděpodobně je jednou z tuctu sokolnic, které se podle hradního inventáře používaly i během obrany hradu v roce 1552. Ze železa odlité dělo má šestibokou hlaveň dlouhou 2,5 metru s ráží 53 milimetrů. Kdysi dávno ostřelovalo nepřátelská postavení železnými koulemi o hmotnosti jedné libry (0,5 kg).

Tato sokolnice byla nalezena roku 1833, kdy dal egerský arcibiskup János László Pyrker vyčistit studnu ležící jen pár kroků odtud. Dělo bylo vystaveno u paty náhrobku Istvána Dobóa v Tmavé bráně.

O půlstoletí později jej podrobil přezkoumání János Balogh, nadporučík zdejších kasáren. Pomocí dlouhého dláta čistil sutí zanesenou hlaveň, když tu se mu náhle dláto zaseklo. Vyčistil tedy kanálek zátravky a nasypal do něj prach, neboť si usmyslel, že uvízlý předmět z hlavně vystřelí. Několikrát se o to snažil marně, a tak neustále zvyšoval množství střelného prachu, až najednou zazněla ohlušující dělová rána. K překvapení nadporučíka Balogha byla hlaveň nabitá. Stará dělová koule narazila do železné mříže Tmavé brány, kterou zkřivila.

Podle informací z dobového tisku byla hradní falkoneta použita také v roce 1907 při slavnostním odhalení sochy Istvána Dobóa. Po této pamětihodné události bylo dělo opět odvezeno na hrad, ovšem na vyčištění hlavně po jeho použití už se zapomnělo.

O několik desítek let později, když bylo dělo v létě roku 1962 restaurováno, z něj byla plamenem odstraňována rez. Jakmile se falkoneta rozpálila, ukázalo se, že je dosud nabitá. Dělo s obrovským zahřměním vystřelilo a odpálilo nános drti, nastřádané v jeho hlavni, téměř třicet metrů daleko. Naštěstí přitom nikdo nebyl zraněn.

50. Kult Egerských hvězd

Jméno egerského hradu bude již navždy spjato s jeho hrdinnou obranou v roce 1552, která patří po zásluze mezi nejpamátnější události maďarských dějin. Jednalo se o velmi důležitý triumf, neboť to bylo v 16. století poprvé, kdy se podařilo odolat hlavním tureckým silám a ubránit uherský hrad, navíc proti mnohonásobné přesile.

Egerské události vzbudily mimořádnou odezvu. Vynikající dobový bard Sebestyén Tinódi Lantos je zachytil ve své veršované kronice. Zpráva o vítězství vyvolala obdiv celé Evropy a István Dobó byl nazýván křesťanským Herkulem. Egerský hrad byl v letech 1552–1596 nejvýznamnějším centrem života tehdejších pomezních tvrzí. Mezi zdejšími důstojníky sloužil například slavný renesanční básník Bálint Balassi, který nazval Eger po zásluze „skvostnou školou hrdinů“ a „chůvou dobrých vojáků“.

V dobách po vyhnání Turků však začala jeho pověst upadat. Hrad po dlouhé generace chátral a rozpadal se. Prvním, kdo se zasadil o záchranu a uznání této národní památky, byl egerský arcibiskup János László Pyrker. V Dobóově kapli vybudované pod klenbou v Tmavé bráně umístil mramorový náhrobní kámen Istvána Dobóa.

Příkladná a sebeobětavá odvaha nevelkého oddílu Istvána Dobóa se stala v období národní romantiky v 19. století námětem celé řady literárních a výtvarných děl.

Skutečným tvůrcem kultu egerského hradu je ovšem Géza Gárdonyi. Jeho román Egerské hvězdy je jednou z nejpopulárnějších maďarských knih všech dob. Tajemstvím jeho úspěchu je skutečnost, že se mu prostřednictvím životních osudů jednotlivých hrdinů podařilo přiblížit 16. století čtenářům takřka na dosah ruky. Historie obléhání se ušlechtile snoubí s láskou k vlasti, romantickým dobrodružstvím a milostným příběhem. V 60. letech vznikl na motivy knihy rovněž velmi úspěšný film za účasti nejlepších maďarských herců.

V maďarském národním povědomí představuje Eger dodnes symbol vlastenectví a hrdinské neohroženosti. Do Hradního muzea Istvána Dobó zavítají každoročně statisíce návštěvníků. V roce 2014 byl egerský hrad prohlášen maďarským parlamentem za národní památník.